HOME
19. listopadu 2017   20:05 GMT    
 
 
   ENGLISH
   ESPAÑOL
   FRANÇAIS
   ARABIC
   DEUTSCH
   ITALIANO
   NEDERLANDS
   PORTUGUÊS
   SUOMI
   SVENSKA
   SWAHILI
   TÜRKÇE
Share/Bookmark
Kam se teď muži bojí vkročit
Hannah Rubenstein


Ve vesnici Umoja v Keni nežije jediný muž.
Foto:Hannah Rubenstein/IPS
UMOJA, Keňa, 4. dubna 2012 (IPS) - ve vesnici Umoja už dvacet let žádný muž nežije. Tahle vesnice je výhradně obývána ženami, ženami, které byly zneužity, znásilněny, nebo vyhnány ze svých domovů.

V oblasti Samburu na severu Keni mají rčení: „muži jsou hlavou těla a ženy jeho krkem". Krk sice drží hlavu, ale hlava nahoře vždy rozhoduje.

Ale v odlehlé vesničce Umoja ležící na pláních Samburu tahle mantra neplatí. Jak říká jedna z obyvatelek: „My máme svou vlastní hlavu."

Umoja znamená ve svahilštině jednotu a tímto jménem se chlubí osada se zcela výjimečným statutem: je to jediná vesnice v celé zemi výhradně obydlená ženami. Přes dvacet let nebylo žádnému muži povoleno se zde usadit.

Tohle pravidlo je jednou ze zásad, kterými se komunita řídí, aby si zachovala svou těžce vydobytou existenci. Toto místo je územím žen, kde muži, kteří jsou příčinou trápení, nejsou jednoduše vítáni.

Za dvaadvacet let od svého vzniku vesnice zásadně ovlivnila nejen ženy, které zde našly azyl, ale také okolní komunity. Příklad umojských žen společně s jejich cílenou snahou pomáhat se dotkl života všech žen v regionu. Celena Green, programová ředitelka neziskové organizace Vital Voices, která pracuje s obyvatelkami Umoji, nám řekla: „Existence Umoji dovolila ženským skupinám v okolních vesnicích poučit se a čerpat ze síly a hrdosti umojských žen."

Ženy z okolních vesnic navštěvují workshopy v Umoje, které jsou zaměřeny na lidská práva, genderové otázky a prevenci násilí. Celena Green upřesňuje, že když se potom tyto ženy vrátí domů „začnou svými požadavky na zamezení násilí a rovnocenné zacházení se ženami a dívkami měnit kulturu."

„Ideální by bylo, kdyby už žádné ženy nebo dívky z domova sem k nám utíkat nemusely," doplňuje. „Zatím je ale naším posláním především poskytnout bezpečné útočiště ženám v nouzi a – což je ještě důležitější – přispět k budování společenství, v němž každý má svou hodnotu a šanci na úspěch."

Historie Umoji začíná v roce 1990, kdy se patnáct samburských žen, které si říkaly Umoja Uaso Women's Group (Ženská skupina Umoja Uaso), rozhodlo vydělat si peníze pro sebe a své rodiny prodejem korálků a ručně zhotovených doplňků. Jakmile se jim začalo finančně dařit a vytvářet zisk, musely čelit rostoucímu odporu a obtěžování ze strany místních mužů, podle kterých ženám nepřísluší ekonomické aktivity, nýbrž pouze podřízené role.

V reakci na to se ženy vedené Rebeccou Lolosoli rozhodly oddělit a založit vlastní vesnici, aby si tak zajistily bezpečí před těmi, kteří jim nepřáli.

Dnes je Umoja domovem pro 48 žen, které sem přišly z nejrůznějších koutů země. Jejich příběhy se různí – některé z nich jsou mladé dívky, které se odmítly provdat za starce, jiné byly znásilněny a sexuálně zneužívány a některé jsou také vdovami, které byly ze svých domovů po smrti manžela vyhnány. Kromě toho je zde i několik žen kmene Turkana, které prchají před kmenovým násilím právě zuřícím v centrálním regionu Isiolo.

Obyvatelky vesnice, které spoléhají na prodej ručně vyráběných šperků a příjmy z nedalekého kulturního centra, dávají peníze do společné kasy a společně s nimi pak hospodaří. Vedle potravin a základních potřeb utrácejí za zdravotnické poplatky a provoz školy, která slouží jak dětem, tak dospělým ženám, které se chtějí něco přiučit.

Nagusi Lolemu, starší žena s melodickým hlasem a jemnýma rukama, je jednou z původních zakladatelek vesnice. Sedí ve stínu a během rozhovoru nepřestává svými hbitými prsty navlékat červené korálky.

Její příběh je podobný řadě dalších zde ve vesnici – poté, co ovdověla, byla vyhnána ze své komunity. „Bylo tam příliš mnoho svobodných a nezadaných žen," vysvětluje nám. Svobodné ženy nemohou v kultuře Samburu vládnout majetkem a bývají zpravidla nevzdělané, proto jsou v očích společenství vnímány jako přítěž. Když její manžel zemřel, nebyla už nadále v komunitě vítána.

Nagusi Lolemu, která v Umoje žije už dvacet dva let, má dvě dospělé děti. O svém rozhodnutí odejít z domova nepochybuje.

„Mé děti jsou vzdělané, chodí do práce a vracejí rodině a společnosti, co jim dluží," řekla nám. „V normální vesnici by se tohle stát nemohlo."

V její vesnici – stejně jako v jakémkoliv jiném tradičním uspořádání – ženy nemají příležitost se vzdělávat a pak se o sebe samy postarat. Její dcera by tam vyrostla stejně jako ona kdysi v negramotnou a ve všech základních potřebách na muže odkázanou ženu.

„Tady," raduje se Lolemu, „jsou si všichni rovni."

Celena Green s ní souhlasí a vysvětluje: „V tradiční vesnici ženy nesmí mít vedoucí postavení, spravovat svůj majetek a nakládat s vlastními zdroji. Pravděpodobnější je, že zakusí domácí násilí, ženskou obřízku, vdavky v dětském věku nebo nějaký jiný tradiční zvyk diskriminující a fyzicky i duševně zraňující.

Další věc, která spolehlivě odrazuje muže, je systém pravidel, podle kterých se v Umoje žije. Ženy si ho samy navrhly a schválily a - jak říká Lolemu – je založený na rovnosti a vzájemném respektu.

Obyvatelky povinně nosí tradiční oděvy a vyrábí tradiční lidové šperky a ozdoby, aby zachovaly a dále šířily své kulturní dědictví. Ženská obřízka není povolena. A jediní muži, kteří zde smějí přespat, jsou ti, kteří zde jako děti vyrostli.

Jedním z nejnápadnějších aspektů života v Umoje je přístup žen k mužům. Dalo by se očekávat, že na místě, kde jsou muži původem a příčinou tolika trápení, si nebudou oběti jejich konání přát nic víc, než se jich nadobro a napořád zbavit a strávit zbytek života ve společnosti téhož pohlaví. Kupodivu to tak vůbec není, naopak většina mladších žen ve vesnici plánuje sňatek a rodinný život.

Ovšem s tím rozdílem, že mají na postavení ženy v rodině vlastní názor.

Judy je devatenáctiletá dívenka, která uprchla před domluveným sňatkem s mnohem starším, polygamním mužem před pěti lety. Má známost, s kterou se schází za hranicemi vesnice, kde je to staršími ženami z Umoji nejen povoleno, ale také doporučováno. A během rozhovoru jí v náručí vrní její šestiměsíční miminko jménem Ivan. Jednou se provdá a odejde z Umoji za svým mužem do jeho vesnice. Ale zatím je jí dobře tady.

Když se jí ptáme, jestli jí něco z předcházejícího života nechybí, nějaká součást, která se tady v ženské vesnici nevyskytuje, rozesměje se.

„Ne. Tady máme všechno," říká a kroutí hlavou.

V Umoje ženy nemají jen svou hlavu, vlastní i své tělo.

  MDGs in English
News in RSS
Newborn Deaths Expose India’s Low Health Budget
Technology Bolsters Cooperatives’ Chances of Success
RIO+20: The Two Faces of BRICS Development Aid
Learning from Argentina’s Formula to Improve Education
Finetuning the Fight Against AIDS in Cuba
More >>
  Trade and Poverty - English
News in RSS
XML error: The element 'html' is used but not declared in the DTD/Schema.

Tato stránka čerpá z nezávislého Inter Press Service (dále jen IPS)  zpravodajského servisu financovaného ze zdrojů EU v rámci projektu přiblížení Rozvojových cílů tisíciletí (MDG) situace v nejméně rozvinutých zemích.
Za obsah tohoto zpravodajství včetně zpráv  Evropské Unie plně zodpovídá IPS a za žádných okolností nesmí být chápáno jako stanovisko vyjadřující postoje Evropské Unie.